Obsah stránky je výtahem adekvátní části kapitoly, která je uvedena v následující originální publikaci: Muys, B., Angelstam, P., Bauhus, J., Bouriaud, L., Jactel, H., Kraigher, H., Müller, J., Pettorelli, N.,
Pötzelsberger, E., Primmer, E., Svoboda, M., Thorsen, B.J., Van Meerbeek, K. 2022. Forest Biodiversity in Europe. From Science to Policy 13. European Forest Institute. https://doi.org/10.36333/fs13.
Obsah
Úprava diverzity druhů a biotopů na úrovni porostu
Úprava diverzity druhů a ekosystémů v krajinném měřítku
Většina lesů Evropy (Českou republiku nevyjímaje) je již dlouhou dobu klasicky lesnicky obhospodařována. Toto hospodaření se tradičně zaměřovalo na produkci dřeva. Nyní sílí tlaky na podporu mimoprodukčních funkcí lesa (ekosystémových služeb), včetně biodiverzity. Dále se proto zaměříme na popis toho, jak lesy hospodářsky upravovat tak, aby mohly přispívat k ochraně a podpoře biodiverzity (v měřítku porostu či krajiny).
Úprava diverzity druhů a biotopů na úrovni porostu
K podpoře rozmanitosti stanovišť a druhů v porostním měřítku se doporučují přístupy, které se pokoušejí zvýšit heterogenitu v následujících úrovních:
- druhové složení a rozmanitost stromů a keřů,
- horizontální a vertikální různorodost struktur porostů,
- množství a variabilita rozkládajícího se a mrtvého dřeva a mikrostanovišť habitatových stromů různých druhů.
Všechny tři úrovně bývají v hospodářských lesích (se zaměřením na produkci dřeva) výrazně redukovány ve srovnání s přírodními lesy. Jak na úrovni porostu, tak i krajiny je specifickým problémem managementu biodiverzity management zvěře.
Obr. Koncepční rámec možných vlivů prostorového zrna na biodiverzitu vyplývající z různých systémů hospodaření v lesích. (a) Lesní hospodářské systémy se v zásadě liší velikostí ploch kohort stejnověkých stromů, což má za následek různou strukturální složitost na omezené ploše lesního porostu. Člověkem způsobené (nebo přirozené) narušení je hnacím motorem prostorového zrna a také ovlivňuje kontinuitu místních stanovišť. (b) Prostorové zrno systémů lesního hospodářství od velkoplošných holosečí až po výběr jednotlivých stromů. V holosečených systémech biologická rozmanitost těží ze zachování stromů a menší velikosti plochy díky lepší kontinuitě stanovišť a konektivitě stanovišť (černá čára). Např. v evropských bukových lesích byly lesy věkových tříd tradičně výsledkem těžby dřeva v průběhu asi 30 let. Červená přerušovaná čára označuje potenciální efekt biodiverzity lesních hospodářských systémů, které dále zvyšují prostorovou heterogenitu, např. clonnou sečí, skupinovým a jednotlivým výběrem stromů, což má za následek vznik nestejnověkých lesů (podle: Schall et al., 2018).
Úprava diverzity druhů a ekosystémů v krajinném měřítku
Evropské krajiny jsou velmi různorodé, rozsah této různosti v podstatě ohraničují dvě krajní polohy: od té, v níž převládá les, až po tu, která je převážně zemědělská, pouze s několika fragmenty lesů.
V krajině s převahou lesů existuje volná migrace druhů. Lesy nekladou odpor migraci lesních druhů (neplatí to však zcela, např. nikoliv pro specializované druhy).
Napříč přirozeně dynamicky se vyvíjející krajinou, kde existuje variabilita abiotických podmínek (místního klimatu, půdních a topografických poměrů), se to odráží v existenci heterogenních, dynamicky se vyvíjejících mozaik různých typů lesa. Udržovat a podporovat biologickou rozmanitost zde proto znamená:
- Identifikovat a zachovávat marginální (okrajově se vyskytující) stanoviště (habitaty), jako jsou například vodní prameny, vodní toky, mokřady, rašeliniště, skalnaté lokality a topograficky extrémní lokality s nižší hustotou stromů.
- Pochopit a napodobovat přirozené disturbance, které jsou klíčové pro podporu biodiverzity a jsou základem tzv. ekologického lesnictví. Jeho cílem je snaha o zachování a obnovu strukturální složitosti v lesích na základě vzorců nalezených v porostech a krajinách, které byly formovány přírodními disturbancemi. Výsledkem jsou techniky, jež kombinují různé pěstební systémy s adekvátní délkou rotace hospodářského cyklu a intenzitou managementu.
- Udržovat dostatečně velkých ploch dospělých a starých porostů napříč krajinou, včetně zajištění jejich konektivity (propojení).
- Ponechávat dostatečně velké skupiny stromů či porostů bez managementu jako možnost, jak ovlivnit věkovou strukturu lesa, resp. krajiny.
- Napodobovat strukturní heterogenitu známou z přírodních lesních krajin. Zde je možné využít různých pěstebních technik a systémů ve variabilních prostorových měřítkách. Patří sem např. používání skupinovitých výběrů nebo podrostních způsobů hospodaření, které vedou k zachování a podpoře více etážovité (multi kohortní) struktury pozdně sukcesních vývojových fází porostů. K udržení heterogenity v měřítku krajiny to však samo o sobě nestačí.
- Doporučuje se proto kombinovat výše uvedené s pěstebními systémy, které vyžadují silnější těžební zásahy (snižování úrovně zápoje, hustoty porostů) a zahrnují přírodních disturbancí do procesu obnovy (regenerace) lesa.
- Snažit se maximálně diferencovat těžbu dřeva (jak z hlediska intenzity, tak plošného rozsahu) v rámci tradičních systémů pěstování lesa. Vhodné je proto používat prostorově diverzifikované vzorce těžeb k podpoře velikosti a propojení stanovišť (habitatů).
Pro krajinu s převahou zemědělství platí stejné hlavní zásady jako pro krajiny s převahou lesů. Les se zde však vyskytuje pouze ve formě fragmentů, které někdy bývají v krajinách s velmi intenzivní zemědělskou výrobou či hustou dopravní infrastrukturou přirovnávány k jakýmsi „ostrovům“. Základní rozdíl oproti krajinám s převládajícími lesy je v tom, že velikost populace druhů souvisejících s lesem je omezena na menší fragmenty lesů a komunikaci mezi populacemi brání zemědělská matrice nevhodná pro lesní druhy. V takovém kontextu by se management orientovaný na biologickou rozmanitost měl zaměřit především na rozšiřování zachování fragmentů lesa a maximalizaci jejich strukturální a funkční propojenosti (konektivity). Zvětšování stávajících fragmentů lesa je výhodnější než vytváření nových ploch, protože chrání jádrovou oblast fragmentu před invazí plevelných rostlin a před přílivem hnojiv a pesticidů, běžně používaných při zemědělských činnostech.
Zvětšené fragmenty také podpoří populace druhů s omezenou pohyblivostí, což je zvláště důležité, jsou-li fragmenty např. (pra)staré lesy. Maximalizace konektivity lze dosáhnout zachováním a obnovou stromových krajinných prvků, jako jsou zbytky stanovišť remízků a starých hájů a stromů, živé ploty a stromy lemované průchody, a/nebo vytvářením nových fragmentů jako odrazových můstků. Specifickým problémem managementu biodiverzity v krajinném měřítku je pak management zvěře.
Obr. 7: Schematické znázornění integrace biodiverzity do lesního hospodářství v krajinném měřítku. A. (horní panel) Krajina s převahou lesů; matrici tvoří víceúčelový les s produkcí dřeva, obsahující plochy stanovištních stromů a mrtvého dřeva i jednotlivé stanovištní stromy; drobné tmavě zelené plochy představují staré porosty nebo speciální biotopy (1–10 ha); B. (dolní panel) Zemědělská krajina; matrici tvoří zemědělská půda se zbytkovými stromy a živými ploty fungujícími jako odrazový můstek biodiverzity, především ale pro mobilní šíření druhů.
Citovaná literatura